Nedělní parlamentní volby zdánlivě připomínaly referendum o popularitě osobnosti tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana. Loni byl zvolen v prvním kole prezidentských voleb s nadpoloviční většinou všech hlasů, při nedělních předčasných parlamentních volbách získala jím ovládaná vládní Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP) necelou polovinu hlasů a pohodlně tak sestaví jednobarevnou vládu. Zatím nic nenasvědčuje tomu, že výsledky byly zfalšované, voleb se zúčastnilo mnoho mezinárodních pozorovatelů a vládní AKP by si takový skandál ve velkém měřítku nedovolila. AKP se pro zisk nadpolovičního počtu křesel v parlamentu rozhodla pro využití a kombinaci několika následujících faktorů.
Volby v pořádku, předvolební kampaň nikoliv
Co se zdá rozhodujícím faktorem, který ovlivnil nedělní výsledky, nebylo samotné sčítání hlasů, nicméně předvolební kampaň. Turecko bylo zmítáno boji na jihovýchodě země, zasaženo syrskou občanskou válkou, charakterizované rozdělenou a nespokojenou společností. Navíc během této nestabilní doby byla tvrdě zasažena svoboda médií a projevu. Některé televizní kanály a noviny byly nuceny ukončit svou činnost a někteří přední opoziční novináři byli omezováni ve své činnosti, či dokonce zatčeni za oficiálně urážlivé tweety vůči hlavě státu, jako v případě šéfredaktora Today’s Zaman Bülenta Keneşe, který momentálně čeká na svobodě na soudní rozsudek. Volební kampaň byla přímo ovlivněna teroristickými útoky v hlavním městě Ankaře. V jejich kontextu byla prokurdská HDP nucena zrušit z vážných bezpečnostních důvodů veškeré hromadné předvolební meetingy. V každém předvolebním souboji tradičních demokracií bojují politické strany do poslední chvíle o nerozhodnuté voliče, kterých mohlo být v této turbulentní situaci mnoho. Vzpomeňme si na nevyzpytatelnost předvolebních průzkumů, nečekaně tenké výsledky ČSSD během posledních dvou parlamentních voleb, či značný propad Jana Fischera v prvním kole přímé prezidentské volby. V Turecku ovšem byly poslední týdny před volbou ve znamení strachu, represí a demagogické vládní kampaně, která za silného přispění prezidenta Erdoğana strašila svou zemi, že pokud z voleb nevzejde silná jednobarevná vláda, tzn. vláda AKP, země se bude nadále potýkat s eskalujícím násilím a klesající ekonomikou. Veškeré kritické hlasy byly zastrašovány, označovány jako podrývači turecké stability a prosperity či v extrémnějších případech jako teroristé napojení například na PKK nebo ISIS.
Zaspaly opoziční MHP a HDP?
Na druhou stranu je nutné podotknout, že dvě menší opoziční strany, nacionalistická MHP a prokurdská levicová HDP, nedokázaly reflektovat toto abnormální předvolební prostředí a účelně oponovat tlaku vládní AKP a prezidenta Erdoğana. V případě nacionalistů z MHP, od kterých „uteklo“ nejvíce voličů a pomohli tak AKP k zisku většiny v parlamentu, se jedná zejména o neschopnost nabídnout voličům atraktivní program a v kontextu teroristických útoků v Ankaře byly ve stínu mediální pozornosti ve srovnání ostatních politických subjektů. MHP nadále nedokázala přesvědčit nacionalistické voliče, že je stranou schopná efektivně vést zemi na rozdíl od AKP. Ukázkou absence rexlefe rigidního vedení nacionalistů je fakt, že po ztrátě třetiny hlasů a skoro poloviny křesel lídr MHP Devlet Bahçeli na svůj post předsedy nerezignoval. Prokurdská Lidově demokratická strana HDP se nacházela v o poznání složitější situaci. Shromáždění v červnu ve městě Suruç a v říjnu v Ankaře, kterého se zúčastnilo mnoho příznivců této strany, se stala terčem krvavých teroristických útoků, které tak znemožnily této straně provádět efektivní volební kampaň z obav o bezpečnost straníků i svých příznivců. S přihlédnutím na klesající svobodu médií, částečné blokování sociálních sítí a obtížný přístup opozičních médií k běžnému tureckému občanovi je stále pozitivním faktem, že se HDP dostala do parlamentu a překročila ostudnou 10% hranici, která je nejvyšší ve světovém měřítku. I přes ztrátu 21 křesel je nutné s HDP a jejími charismatickými lídry nadále počítat, strana musí projít sebereflexí a zjistit, zdali by nedokázala sama aktivně oslovit své voliče z červnových voleb či jestli se strana dostatečně nedistancovala od teroristické PKK, ke které se je provládní kampaň snažila přirovnávat.
Stabilita a Erdoğanův začarovaný kruh
Turečtí občané v kontextu předvolební masáže dali vládní AKP další šanci a pro Erdoğana volební výsledek znamená další z řad jeho vítězství. Polovina země mu vyslovila důvěru, přestože je turecký prezident dle ústavy reprezentativní nestranickou figurou. Na rozdíl od kampaně na jaře letošního roku se držel Erdoğan více stranou se snahou působit jako nezaujatá osoba, čímž chtěl zejména utišit silné domácí i zahraniční kritiky. Navíc finanční trhy dávají logicky přednost viditelně se formující stabilní vládě a ihned po volbách vzrostla turecká lira vůči dolaru a euru skoro o několik procent. Imigrační krize také hraje Erdoğanovi do karet, jelikož má silné téma, o kterém je Evropská unie logicky nucená s Tureckem jednat, čímž staví Erdoğana do pozice muže, bez kterého nelze nalézt dlouhodobě udržitelné řešení.
Prozatím se zdá, že domácí překážky by mohly být na nějaký čas vyřešeny, konflikt s militantní PKK se v kontextu nadcházející zimy uklidní a prezident a jeho vláda budou mít čas přehodnotit priority své blízkovýchodní politiky či přístupu k imigrační otázce. Prozatím se Erdoğan může těšit další vlně popularity, nicméně letošní události naznačily, že listopadové vítězství bylo vykoupeno zhoršujícími se vztahy mezi Turky a Kurdy, silnou polaritou ve společnosti, zhoršující se svobodou médií a poklesem ekonomického růstu. Je také možné, že se Erdoğan pohybuje v začarovaném kruhu, omezení demokracie a zisk větší moci vykoupil programem a pokrokem, který ho po hospodářské krizi zkraje nového tisíciletí vyhoupl do čela turecké politiky. Až příští rok ukáže, do jaké míry je ochotný Erdoğan nadále obětovat pozitivní faktory turecké společnosti, na kterých má větší či menší podíl právě on, včetně mírových rozhovorů s kurdskou PKK, či neodolá dalšímu omezování občanských svobod, faktickému oddalování Turecka od Evropské unie a izolování pozice Turecka na Blízkém východě.