Co se objeví na menu tzv. „turecké kavárny“? S tou pražskou má mnoho společného. Její příznivci rádi debatují o politice, jsou aktivní na sociálních sítích a nesou s velkým odporem jejich blokování jako přímý zásah proti svobodě slova. Jsou takto obviňováni z nekalých praktik, zahleděnosti do sebe a nebrání v potaz „dobré vůle“ prezidenta a jeho zcela bezkonkurenčního způsobu vládnutí. Turecká mládež a lidé nespokojení se současnou situací vidí v osobitých politicích záchranu a morální naději na domácí politické scéně, ať už to je například lídr opoziční pro-kurdské HDP (Lidově-demokratická strana) Selahattin Demirtaş, nebo v českém případě Karel Schwarzenberg. Případné přešlapy, osobitá či ne příliš povedená veřejná vystoupení jsou ihned trendem na sociálních sítích. Každý si jistě vzpomíná na krkolomný projev prezidenta Zemana v Evropském parlamentu a jeho „bubble gum“, nebo základní nedostatky výslovnosti v oslovení „Dear friends“ v podání našeho ministerského předsedy Sobotky. Turecký premiér Davutoğlu to má opravdu těžké. Uznávaný akademik není typem silného charismatického vůdce a viditelně se nechá ovládat svým nadřízeným prezidentem. Posměch vyvolala například odpověď na dotaz novináře po teroristických útocích v Ankaře, kdy premiér zmínil, že Turecko je zásadním bojovníkem proti všem teroristickým organizacím a že pozice Turecka není o 180 stupňů odlišná od praktik ISIS, nicméně dokonce o 360 stupňů. I podprůměrně bystrá hlava pochopí a snad i omluví premiérovo zaváhání, je profesorem mezinárodních vztahů, nikoliv aplikované matematiky.
Momentální vnitropolitická a společenská situace v Turecku se zdá býti pro mnohé Evropany komplikovaná, nesrozumitelná a do jisté míry vzdálená a nepřátelsky naladěná. S poohlédnutím na události posledních šesti měsíců se zdá, že muslimská země s populací přibližující se Německu, se dvěma miliony syrských uprchlíků a válečnou zónou na svém území a přímo ohrožená aktivitami tzv. Islámského státu se přeci nemůže stát členskou zemí Evropské unie. Je nutné si přiznat, že momentálně je Ankara vzdálena od Bruselu zdaleka nejvíce za posledních deseti let, někteří analytici dokonce tvrdí nejvíce od otevření přístupových jednání.
V čem si může být Zeman s Erdoğanem podobný?
Český prezident Miloš Zeman právě započat druhou půlku, či možná druhou čtvrtinu svého působení na Pražském hradě. Jeho kontroverzní vystupování se stalo již koloritem české i evropské politické scény. O to více nás ujišťuje o svém standardním chování svou ostentativní obsesí vůči kritickým hlasům na jeho adresu, zejména pak zpopularizováním výrazu „pražská kavárna“ a jeho démonizováním ústy svého mluvčího Jiřího Ovčáčka. Přestože přesná definice pražské kavárny neexistuje, dle sledování chování a označování všeho kritického jako pražská kavárna nebo dokonce fašizující uskupení, můžeme podobné chování zaznamenat i u nejvyšších představitelů dalších zemí. Turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan se snaží letos napodruhé získat rozhodující většinu pro svou vládnoucí stranu AKP (Adalet ve Kalkinma Partisi/ Strana spravedlnosti a rozvoje) a uskutečnit svůj sen stát se nikým omezovaným vládcem Turecka. Jak u Erdoğana, tak i u Zemana jsou patrné znaky postupné ztráty realistického a kritického vnímání světa kolem sebe. Během delšího pobytu ve vysoké politice, přičemž v případě tureckého prezidenta se jedná o více jak dekádu vcelku úspěšného a nikým nekritizovaného vládnutí, pravděpodobně dochází k tomu, že dotyční státníci přestanou naslouchat okolním kritickým hlasům ze strany opozice, médií či dokonce svých poradců. Moc nad ostatními a i celou zemí může nahrávat pocitu nadřazenosti a sebe přesvědčování o svých úspěších ve vysoké politice, které s sebou přináší vzrůstající ignoraci kritických hlasů ze svého okolí či veřejné sféry. Zvolení ve volbách determinuje jejich snahu dělat věci pouze po svém, nebrat konstruktivní kritiku vážně a pouze se vysmívat „těm neúspěšným“, těm, kteří nebyli zvoleni, těm, kteří nejsou milionáři nebo těm, kteří se živí „pouze“ kritickým psaním či nedej Bože studiem sociálních věd za přítomnosti vyššího příjmu kofeinu a čtení Respektu.
Jako má prezident Zeman ostudnou a velmi ubohou aféru ohledně Ferdinanda Peroutky, tak i Erdoğan vyrazil do boje vůči kritikům svým nedávným prohlášením, že jeho nové bydliště se stane novým symbolem Turecké republiky. Nový megalomanský prezidentský palác připomínající spíše sídlo Sultána Sulejmana Nádherného byl postaven na chráněném přírodním území, které je jedno z posledních souvisle zelených míst hornaté a prašné Ankary. Erdoğan se sám osobně nestydí za kontroverze největšího prezidentského paláce světa, jehož cena přesahuje 14 miliard českých korun. Ostře se opřel do opozičních hlasů, které nesouhlasí s kontroverzní a megalomanskou stavbou pro novou hlavu státu během složité hospodářské situace, ve které se nyní země mezi Evropou a Asií nachází. V tomto případě sám sebe vyzdvihuje jako vůdce vzešlého z vůle lidu v demokratických volbách, jehož vláda se nemá podobat osmanským sultánům, nýbrž britské královně Elisabeth II. Turecký prezident v případě jeho nového sídla sáhl po známém a osvědčeném slovníku a obvinil kritické hlasy, že podrývají autoritu hlavy země a tudíž i snahy celé Turecké republiky.
Kritici prý působí v rozporu s demokratickým řádem Turecka, chtějí rezignace ministrů v souvislosti s teroristickými útoky v Ankaře. Současná turecká hlava státu neváhá obvinit takovéto hlasy, že stojí za současnou bezpečnostní situací, jelikož straně AKP nebylo dovoleno bezpečně vládnout bez omezení a kritických hlasů a tím se přímo či nepřímo podílejí na snahách teroristických skupin o zničení silné a dlouho budované pozice současného Turecka. Někteří představitelé kritického proudu vůči současným představitelům státu jsou dokonce „odměněni“ ozdravným pobytem v některé z tureckých věznic.
Útoky v Ankaře bez dopadu na volební výsledek
Každý vnímá teroristický útok v Ankaře, který zabil přes stovku účastníků, ze své vlastní perspektivy. Vládnoucí AKP ve veřejném prohlášení obvinila společně ISIS, PKK a syrské tajné služby ze spolčení a podílu na teroristickém útoku a systematickém boji proti bezpečnosti státu a občanů, o čemž se dá hovořit jako o nepotvrzené a bláznivé konspirační teorii, která má pouze ujistit voliče vládnoucí strany, že všechny tyto živly se spojily v boji proti celé Turecké republice a že volba AKP je jedinou logickou variantou v zachování současné podoby Turecka. Naproti tomu útoky přímo zasažená HDP obviňuje vládu z podílu na útocích, zejména pak z nedostatečných bezpečnostních opatření a ignorování rostoucí hrozby ze strany ISIS od bojů o severosyrské město Kobani. Policie sice našla viníky, nicméně vyšetřování může probíhat i několik měsíců a veřejnost byla velmi znechucena reakcí státního aparátu a faktem, že nikdo za útok nenesl přímou politickou odpovědnost ani tři týdny před volbami.
Jak dopadnou nedělní volby?
Jakýkoliv výsledek nedokáže zahladit rozsáhlé problémy, kterými si Turecko v současné době prochází, ať už to je hluboký příkop nedůvěry ve společnosti, frustrace, obavy o budoucnost země, ekonomické problémy, kolaps zahraniční politiky zejména na Blízkém východě, obnovení války na jihovýchodě a v neposlední řadě neustávající příliv uprchlíků ze Sýrie. Je naprosto jasné, že dosluhující vláda premiéra Davutoğlu si připisuje jeden neúspěch za druhým a obviňování médií a opoziční HDP z podpory teroristických aktivit PKK (Strana kurdských pracujících) nepomáhají současné problémy řešit, nicméně je vytváří a přilévají tak olej do ohně. Je obdivuhodné, jak se tato strana až s velkým klidem dokáže vyrovnat s neustálým tlakem vlády i části společnosti, její zástupci jednají racionálně, nevolají po násilných odplatách a nenechají se nalákat do mediální pasti. Je tedy jasné, že jakákoliv spolupráce HDP a AKP je vyloučená. Ani široká fronta „všichni proti AKP a Erdoğanovi“ se nezdá reálnou variantou, jelikož silně nacionalistická strana MHP nemusí pro-kurdskou stranu ani vystát a v minulosti stála razantně proti mírovým rozhovorům s teroristickou PKK. Pokud vládnoucí AKP nezíská nadpoloviční většinu, jedinou možnou variantou na povolební spolupráci může být koalice AKP a MHP, přičemž tyto strany bojují o podobný elektorát, tzn. nacionalisté či nerozhodní voliči.
Ať už volby, u kterých se předpokládají totožné výsledky jako v červnu, dopadnou jakkoliv, jedno je jisté. Společnost během jediného dne nezapomene na přítomné animozity a tzv. „turecká kavárna“ bude mít o to více důvodů se scházet, tweetovat, demonstrovat a podporovat spotřebu tureckého čaje či kávy.
(Úvodní část článku také použita na tomto odkazu)